Časté otázky

Majitelem stromu je majitel pozemku.

§ 507 občanského zákoníku 89/2012 Sb.:

“Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé.”

§ 1067

“Strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný.”

§ 1012 občanského zákoníku:

“Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. …”

Nicméně ten samý paragraf pokračuje:

“Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.”

§ 1016 odst. 2:

„Neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá.„

Z věty “působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu”  jasně vyplývá, že strom požívá i jinou ochranu převyšující majetková práva, která zajišťuje občanský zákoník.

Tuto ochranu garantuje zákon č. 114/1992 Sb. Zákon o ochraně přírody a krajiny, § 2 odst. 2:

“Ochrana přírody a krajiny podle tohoto zákona se zajišťuje zejména …

d) ochranou dřevin rostoucích mimo les,”

§ 3 odst. 1

“Pro účely tohoto zákona se vymezují některé základní pojmy takto …

i) dřevina rostoucí mimo les (dále jen „dřevina“) je strom či keř rostoucí jednotlivě i ve skupinách ve volné krajině i v sídelních útvarech na pozemcích mimo lesní půdní fond”

§ 7 odst. 1 a 2

Ochrana dřevin

„Dřeviny jsou chráněny podle tohoto ustanovení před poškozováním a ničením, pokud se na ně nevztahuje ochrana přísnější (§ 46 a 48) nebo ochrana podle zvláštních předpisů.)

Péče o dřeviny, zejména jejich ošetřování a udržování je povinností vlastníků...“

Podle uznávané právní teorie i judikatury lze rozlišit v zásadě dva typy jednání, a to jednání spočívající v aktivním konání (jednání komisivní) a jednání spočívající v pasivitě, tj. nekonání či opomenutí (jednání omisivní). Protiprávního jednání se tedy lze nepochybně dopustit jak aktivní činností, tak také pasivitou v případech, kdy ke splnění zákonem uložené povinnosti je potřeba aktivně něco vykonat.

Strom tedy můžete poškodit dvěma způsoby. Aktivně – např. přesekáte kořeny, když chcete postavit zídku. Pasivně – když neuděláte nic, i když vidíte, že se stromem je „něco špatně“.

Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 15/2007 – 141 ze dne 17. 7. 2008:

„Opomenutí je postaveno na roveň konání, jestliže subjekt nevykonal to, co bylo jeho právní povinností. (…)

Právní vztahy k dřevinám: praktický průvodce (autor Jitka Jelínková a Miloš Tuháček):

„Zákonem jasně stanovená povinnost vlastníka pečovat o dřeviny, zejména je ošetřovat a udržovat, logicky vyžaduje aktivní jednání povinného, tedy jeho konání, i když je v ní samozřejmě zahrnuta i povinnost zdržet se takového jednání, které by dřevinu poškozovalo, tedy určité činnosti nekonat. Vyžaduje-li tedy aktuální stav dřeviny provedení konkrétního ošetření, údržby nebo péče spočívající v jiném konání, dopustí se povinný porušení povinnosti stanovené § 7 odst. 2 ZOPK právě a pouze neprovedením této činnosti, tedy nekonáním či opomenutím.„

Stručná odpověď zní: „Téměř jistě větší, než si myslíte.“

Teď se bavíme o ekologické hodnotě stromu, což je to, co zajímá úřady a co bude také zajímat vás, pokud nějaký strom zničíte.

Na stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny je k dispozici velice šikovná kalkulačka, která vám ekologickou hodnotu stromu bleskurychle vypočítá, po zadání správných kritérií podle metodiky oceňování dřevin rostoucích mimo les. Služba je anonymní a zdarma.

https://www.ochranaprirody.cz/metodicka-podpora/metodiky-aopk-cr/kalkulacka-pro-ocenovani-drevin/

Pro vaši představu jsme zadali hodnoty dle našeho názoru průměrného stromu, který může růst na vaší zahradě, a nechali ekologickou hodnotu vypočítat.

Lípa srdčitá, průměr kmene 60 cm, výška stromu 15 m, výška nasazení koruny 2 m, průměr koruny 12 m, fyziologická vitalita – výborná až mírně snížená, zdravotní stav – zhoršený, odstraněná část koruny – 0 %, památný strom – ne, atraktivita umístění stromu – méně významná, růstové podmínky – dobré, prvky se zvýšeným biologickým potenciálem – dutiny, suché větve, biologický význam stanoviště – solitérní strom.

Výsledná hodnota stromu pro rok 2020

75 631,- Kč

V takové hodnotě po vás mohou být požadována kompenzační opatření (zpravidla formou náhradní výsadby) za pokácení stromu, v případě částečného poškození poměrná hodnota úměrná míře poškození.

A pak je tu ještě pokuta.

(3) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že

e) poškodí nebo bez povolení pokácí dřevinu rostoucí mimo les,

(4) Za přestupek lze uložit pokutu do

b) 20000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 2,

§ 87 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny

Pokud se majitel stromu rozhodne jednat v souladu se zákonem a strom ošetřit, ať už z vlastního upřímného zájmu o strom, či z “donucení zákonem”, nebude mít pravděpodobně jinou možnost, než objednat si zásah u podnikajícího odborníka – arboristy. Ošetření stromů vyžaduje odborné znalosti a určitou praxi, u vzrostlých stromů jde navíc o nebezpečnou práci ve výškách.

Představa mnohých majitelů stromů, že najatý arborista je řemeslník, který bude řezat, kde se mu ukáže, je naprosto zcestná.

Profesionální arborista nemusí, a mnohdy přímo nesmí vyhovět všem vašim požadavkům, které by vedly k poškození stromu.

Najatý odborník (zhotovitel díla/řezu) přebírá veškerou odpovědnost za provedení práce (lidově řečeno: „Odpovědný je ten, kdo drží pilu.„)

Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., § 88

(1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že

a) poškodí součást přírody ve zvláště chráněném území, nedovoleně změní nebo ohrožuje jeho dochovaný stav,

b) poškodí nebo zničí památný strom,

c) poškodí nebo zničí bez povolení dřevinu nebo skupinu dřevin rostoucích mimo les,

V laickém slova smyslu jsou oba výrazy vlastně synonyma. Pokud stromu uřízneme větev, tak ho poškodíme.

V odborné praxi je ale nutné tato slova odlišovat. Řez je rozhodně vždy poraněním, ale poškození stromu definuje zákon, a má to svůj význam. Správné řezy totiž stromu jednoznačně prospějí v tom smyslu, že například zabrání daleko horšímu poranění v budoucnu (zlom přetížené větve, kontinuální zraňování křížících se větví, pronikání hniloby nalomenými větvemi a pahýly hlouběji do stromu). Je proto nutné definovat nedovolený zásah do stromu.

Vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení

• § 2 odst. 1

“Nedovolenými zásahy do dřevin se rozumí takové poškozování nebo ničení dřevin, které způsobí podstatné nebo trvalé snížení jejích ekologických nebo společenských funkcí nebo bezprostředně či následně způsobí jejich odumření.”

Nedovolené zásahy nebo-li hrubé technologické chyby posuzují orgány ochrany přírody:

– obce a obecní úřady

– pověřené obecní úřady

– obce a obecní úřady s rozšířenou působností

– kraje a krajské úřady

– Ministerstvo životního prostředí

– Česká inspekce životního prostředí.

Podle čeho ale nedovolené zásahy posuzují?

V dnešní době především podle arboristických standardů.

Ano i ne. Ano ve smyslu, každý řez je pro strom problém. Ne ve smyslu, řezat můžeme, i když pak stromy „pláčou“.

Řeč je samozřejmě o takzvaném jarním mízotoku, jehož intenzita je výjimečně intenzivní právě u zmíněného ořešáku, ale i u jiných stromů jako třeba bříza, habr, javor atd.

Lidská reakce na výron „mízy“ po řezu je pochopitelná. Pokud vidíme, jak z nějakého těla něco hodně teče, v hlavě se nám rozsvítí kontrolka „To není dobrý.“ a hned po ní „To není vůbec dobrý!“ Jak je tedy možné, že převládající názor mezi odborníky zní, „řezat i tak lze“.

Předně za tím stojí prostá empirie. Výsledkem dlouholetého pozorování jsou věty v arboristickém standardu Řez stromů:

„Příčinná souvislost s vážným poškozením dřeviny nebyla prokázána. Silný výron mízy z ran není chápán jako technologická chyba.“

Zkrátka nikdo nevypozoroval, že by byl v reakci stromů na řez rozdíl mezi řezem v době „mízotoku“ a řezem v době krátce po.

Další argument už není empirický, ale vědecký. Logickou reakcí poučených laiků, kteří vědí, že míza obsahuje cukry (energii), kterou strom na jaře potřebuje opravdu hodně, je obava z vysílení stromu. Obavy jsou ale v tomto ohledu téměř zbytečné. To, co vidíme, není mízotok, protože to, co ze stromu na jaře tak intenzivně teče, není míza.

Slovo „mízotok“ je poněkud matoucí pojem.

Ze své podstaty míza je tekutina (vodný, relativně koncentrovaný roztok organických látek, především rozštěpených jednodušších cukrů) transportovaná lýkem (floémem) v sítkových buňkách a sítkovicích. Mízo-tok je tedy proud vedený právě a pouze lýkem, velmi tenkou vrstvou po obvodu kmene a větví. Míza lýkem proudí v době vegetace buď z listů (kde cukry fotosyntézou vznikají) všude tam, kde strom cukry potřebuje, anebo z míst, kde má strom cukry uloženy (hlavně v kořenech) všude tam, kde je potřebuje. Lýkem tedy může míza proudit v obou směrech, a cestou se mikrokanálky vylévá do stran do jiných buněk, a tak dále a tak dále, až se cukr dostane ke každé buňce, která po něm volá. Míza (v pravém slova smyslu) tedy při řezu může vytékat pouze z lýka po obvodu kmene či větve, a je to opravdu „sladká voda“.

Každý arborista ale ví, že pokud uřízne v dubnu větev na ořešáku nebo bříze, proud se řine z celé plochy řezu (bříza – bělová dřevina) nebo z celé bělové části dřeva (ořešák – jádrová dřevina), a ne pouze z lýka. Přesto se mluví o mízotoku. Co to ale ze dřeva opravdu teče?

Dřevo se (pro tento případ hodně zjednodušeně) skládá z cév/cévic (v podstatě trubiček mrtvých, vyprázdněných buněk, z nichž zbyly už jen jejich stěny), které na sebe navazují od kořenu až po vrchol stromu. Vedle těchto trubiček je spousta živých parenchymatických buněk, které jsou s trubičkami mikrokanálky propojené. Parenchymatické buňky jsou opravdu moc šikovné. Krom jiného umí ukládat cukry ve dlouhotrvající (a tedy složité, okamžitě nevyužitelné) formě, a znovu je štěpit v případě potřeby na formy jednodušší a využitelné.

Když se strom po zimě (kdy všechny jeho životní pochody byly buď zastaveny nebo maximálně zpomaleny) na jaře probouzí, začne aktivně „nasávat“ vodu z půdy a tlačit jí trubičkami vzhůru (tzv. kořenový vztlak). Parenchymatické buňky začnou štěpit složité cukry (např. škrob) v sobě uložené na jednodušší cukry, a ty skrze mikrokanálky tlačí do trubiček s vodou. Vzhůru tak trubičkami dřeva stoupá „nasládlá voda“, která při řezu vytéká z celé plochy dřeva (kromě jádrové části, která je ucpána). Období kořenového vztlaku trvá relativně krátkou dobu řekněme dvou týdnů. Jakmile vyraší listy, nastartuje transpirace („odpařování“ vody z listů). Odpařováním se vytváří podtlak, který vodu „vycucává“ vzhůru, a kořenový vztlak tlačící vodu zdolu nahoru už není potřeba. V době transpirace už tedy strom při řezu nic ronit nemůže, došlo ke změně působících sil. Ranou se už voda ven netlačí, rána díky podtlaku v trubičkách spíše nasává okolní vzduch.

Jak správně říkat „nasládlé vodě“ tlačící se dřevem, nevím, ale čistě fyziologicky vzato to míza („sladká voda“) není. Mluvit ve spojitosti s „plačícími stromy“ o intenzivním mízotoku je zavádějící, každopádně je to běžná praxe.

Tento takzvaný jarní mízotok, kterým se tak intenzivně projevují stromy jako ořešák, bříza, javor, habr nebo líska, není pro strom nebezpečný právě proto, že nejde o mízu (koncentrát cukrů), ale pouze o vodu s trochou cukrů. Kdyby se ze stromů po řezu v takové míře valila skutečná míza, pak by to pro strom zcela jistě vážný problém byl.

Další důležitý aspekt ke zvážení. Ve chvíli, kdy se z řezu voda valí ven, nic se nedostane dovnitř. Tedy ani spory hub poletující vzduchem, ani kyslík, který by nastartoval spící spory hub již ve stromu přítomné (tzv. kyslíkový impuls). Strom má tedy více času na reakci, aniž by byl pod infekčním tlakem.

Jaký je tedy závěr. Ořešák v době „mízotoku“ řezat lze. Dokonce může být některými považován za nejvhodnější, ovšem jen za předpokladu, že nepřijdou mrazy, které by ránu vypraskaly. Pokud pohled na „plačící strom“ citově nezvládáte, volte dobu nejlépe hned po narašení listů. A na úplný závěr snad jen poznámka. Pokud vám na stromech záleží, neřezejte je víc, než je nutné. Když někdo tvrdí, že mu při pohledu na plačící strom puká srdce, a pak ho brutálně seřeže, aby z něj padalo míň listí, je přinejmenším hloupé.

Otázka za milion. Neumíme na ní odpovědět jednoduše. Ale můžeme probrat jednotlivá období roku, a nastínit jejich pro a proti. Předně je ale nutné podotknout, že vhodná doba je zásadně dána i druhem stromu a stářím stromu.

Rašení listů je velice důležitá fenofáze, protože rašící pupeny jsou zdrojem fytohormonů, které startují a stimulují aktivitu dělivých (a tedy hojivých) pletiv. Takže zatímco nahovětvec dvoudomý raší až koncem května, javor stříbrný klidně už v únoru.

Délka vegetační doby stromu je také různá, obecnou roli v tom hraje stáří stromu. Starší strom se zkrátka probouzí později, a usíná dříve.

 Smyslem řezu, je způsobit stromu ideálně jen a pouze nezbytně nutná zranění. Nezbytně nutná z důvodů preventivně bezpečnostních. Pro lidi – aby stromy byly bezpečné. Pro stromy – aby stromy svými vadami v růstu neohrožovaly samy sebe. Zvlátní kapitolu tvarovacích řezů neřeším, nemám tvarovací řezy rád. Chápu, že jako dědici minulosti, máme v péči tvarované (v drtivé většině ještě ke všemu špatně tvarované) stromy, o které se musíme starat, a jedinou možností je v tvarování pokračovat, nebo je pokácet. Nicméně nové zakládání tvarovacích řezů neuznávám (potřebu malých a nízkých korun, lze dnes skvěle řešit výsadbou kultivarů), a považuji ho za prznění omluvitelné zřejmě jen u produkčních (ovocných) stromů.