Mízotok

Slovo „mízotok“ je poněkud matoucí pojem.

Ze své podstaty míza je tekutina (vodný, relativně koncentrovaný roztok organických látek, především rozštěpených jednodušších cukrů) transportovaná lýkem (floémem) v sítkových buňkách a sítkovicích. Mízo-tok je tedy proud vedený právě a pouze lýkem, velmi tenkou vrstvou po obvodu kmene a větví. Míza lýkem proudí v době vegetace buď z listů (kde cukry fotosyntézou vznikají) všude tam, kde strom cukry potřebuje, anebo z míst, kde má strom cukry uloženy (hlavně v kořenech) všude tam, kde je potřebuje. Lýkem tedy může míza proudit v obou směrech, a cestou se mikrokanálky vylévá do stran do jiných buněk, a tak dále a tak dále, až se cukr dostane ke každé buňce, která po něm volá. Míza (v pravém slova smyslu) tedy při řezu může vytékat pouze z lýka po obvodu kmene či větve, a je to opravdu „sladká voda“.

Každý arborista ale ví, že pokud uřízne v dubnu větev na ořešáku nebo bříze, proud se řine z celé plochy řezu (bříza – bělová dřevina) nebo z celé bělové části dřeva (ořešák – jádrová dřevina), a ne pouze z lýka. Přesto se mluví o mízotoku. Co to ale ze dřeva opravdu teče?

Dřevo se (pro tento případ hodně zjednodušeně) skládá z cév/cévic (v podstatě trubiček mrtvých, vyprázdněných buněk, z nichž zbyly už jen jejich stěny), které na sebe navazují od kořenu až po vrchol stromu. Vedle těchto trubiček je spousta živých parenchymatických buněk, které jsou s trubičkami mikrokanálky propojené. Parenchymatické buňky jsou opravdu moc šikovné. Krom jiného umí ukládat cukry ve dlouhotrvající (a tedy složité, okamžitě nevyužitelné) formě, a znovu je štěpit v případě potřeby na formy jednodušší a využitelné.

Když se strom po zimě (kdy všechny jeho životní pochody byly buď zastaveny nebo maximálně zpomaleny) na jaře probouzí, začne aktivně „nasávat“ vodu z půdy a tlačit jí trubičkami vzhůru (tzv. kořenový vztlak). Parenchymatické buňky začnou štěpit složité cukry (např. škrob) v sobě uložené na jednodušší cukry, a ty skrze mikrokanálky tlačí do trubiček s vodou. Vzhůru tak trubičkami dřeva stoupá „nasládlá voda“, která při řezu vytéká z celé plochy dřeva (kromě jádrové části, která je ucpána). Období kořenové vztlaku trvá relativně krátkou dobu řekněme dvou týdnů. Jakmile vyraší listy, nastartuje transpirace („odpařování“ vody z listů). Odpařováním se vytváří podtlak, který vodu „vycucává“ vzhůru, a kořenový vztlak tlačící vodu zdolu nahoru už není potřeba. V době transpirace už tedy strom při řezu nic ronit nemůže, došlo ke změně působících sil. Ranou se už voda ven netlačí, rána díky podtlaku v trubičkách spíše nasává okolní vzduch.

Jak správně říkat „nasládlé vodě“ tlačící se dřevem, nevím, ale čistě fyziologicky vzato to míza („sladká voda“) není. Mluvit ve spojitosti s „plačícími stromy“ o intenzivním mízotoku je zavádějící, každopádně je to běžná praxe.

Tento takzvaný jarní mízotok, kterým se tak intenzivně projevují stromy jako ořešák, bříza, javor, habr nebo líska, není pro strom nebezpečný právě proto, že nejde o mízu (koncentrát cukrů), ale pouze o vodu s trochou cukrů. Kdyby se ze stromů po řezu v takové míře valila skutečná míza, pak by to pro strom zcela jistě vážný problém byl.

Další aspekt ke zvážení. Ve chvíli, kdy se z řezu voda valí ven, nic se nedostane dovnitř. Tedy ani spory hub poletující vzduchem, ani kyslík, který by nastartoval spící spory hub již ve stromu přítomné (tzv. kyslíkový impuls).